Jindřichův Hradec - historická pokladnice
Státní hrad a zámek J. Hradec
Zámek v Jindřichově Hradci patří k našim nejznámějším a nejrozsáhlejším objektům. Prodělal složitý stavební vývoj. Původní název dnešního Jindřichova Hradce v latině „Nova domus“ a v němčině „Neuhaus“ napovídá, že hrad měl nějakého předchůdce. Soustavný výzkum umožnil zhodnotit počátky zdejšího osídlení. Jeho výsledky vedou k závěru, že již v 10. století zde bylo slovanské hradiště, které nepochybně hrálo svou roli v přemyslovské hradské správě. Před dvorní fasádou paláce Adama II. byly nalezeny zbytky valového opevnění. Až do objevení těchto skutečností se datoval vznik hradiště na konec 12. století. Dalším dokladem starobylosti zdejšího osídlení jsou nálezy v kostele sv. Jana Křtitele, na jehož místě stál koncem 12. století velký románský kostel. Tím se posouvá založení nejstarších kamenných staveb v Jindřichově Hradci do doby před příchodem Vítkovců. Pro původní královskou držbu hradu hovoří i fakt, že roku 1277 král Přemysl Otakar II. krátce odebral hrad Oldřichovi I. jako bývalý korunní statek. O rok později se vrací do Hradce. Lze tedy předpokládat, že kamenný hrad, který náleží mezi nejstarší královské hrady s obvodovou zástavbou, byl královským založením a v rozestavěné podobě byl převzat a dobudován Vítkovci. Jméno prvního zdejšího Vítkovce – Jindřicha pak přešlo do názvu hradu i města.
Kostel sv. Maří Magdaleny
Jde zřejmě o nejstarší kostel v Jindřichově Hradci založený Jindřichem I., který udělil patronátní právo k jeho postavení řádu Německých rytířů. Od Jindřichova syna Vítka bylo toto právo potvrzené v r. 1255. Protože kostel nebyl velký, býval často nazýván kaplí. Řád zde zároveň vystavěl špitál pro 12 osob. Roku 1594 byl kostel připojen k jezuitské koleji, která zde byla místo špitálu a sousedních budov vystavěna. Když roku 1615 shořel, nechal v letech 1628-1632 Vilém Slavata vystavět nový kostel za 12 tisíc rýnských zlatých ze zabaveného majetku odbojných měšťanů. V roce 1652 byla přistavěna ke kostelu věž, která byla údajně tak velká jako farní.
Když byl r. 1773 jezuitský řád zrušen, konaly se zde do r. 1789 vojenské mše, pak byl kostel uzavřen a prodán měšťanům jindřichohradeckým. Třetí majitel dal r. 1801 po velkém požáru kostel znovu pokrýt, zbořit věž a mrtvé z hrobky pochovat na hřbitově u sv. Trojice. Zanedlouho prodal kostel vojenskému eráru. Raně barokní kostel je jednolodní s pětibokým presbytářem. Na jeho jižní straně je kaple sv. Hypolita s historicky cennými freskami. K budově koleje přiléhá kaple sv. Maří Magdaleny. Jedná se o zajímavou stavbu z 1. poloviny 17. století, jejíž interiér je zajímavý unikátní štukovou výzdobou. Objekty přešly v r. 1995 do majetku města Jindřichův Hradec v dezolátním stavu a za vynaložení velkých finančních prostředků se podařilo odstranit necitlivě instalovaná dřevěná mezipatra včetně stavebních zásahů, byla obnovena štuková výzdoba, vyměněna dlažba, zavedlo se osvětlení a kaple byla vybavena nábytkem. Kaple je nyní využívána k výstavním, kulturním a společenským účelům.
Proboštský kostel Nanebevzetí P. Marie
Nádvořím kostela , jehož 68,3 m vysoká věž tvoří dominantu celé staré části Jindřichova Hradce, prochází 15. poledník východní délky.
Věž pochází z 15. století, svou nynější podobu získala – podobně jako řada další městské architektury – po ničivém požáru města v roce 1801, kterému padlo za oběť 318 domů a 30 lidských životů. V letních měsících je věž, z níž je překrásná vyhlídka na město i okolí, přístupná veřejnosti. Původně gotický kostel byl postaven ve 2. polovině 14. století, o sto let později byl opravován a rozšířen o tzv. Špulířskou kapli se zajímavou krouženou žebrovou klenbou s figurálními svorníky a plastickými ozdobami se zvířecími motivy. Při velkém požáru se zachránila pouze kamenná křtitelnice z r. 1525 a ostatky sv. Hypolita, patrona města, dnes uložené v prosklené tumbě pod náhrobkem Jáchyma z Hradce. Tento renesanční náhrobek je z r. 1565. Původně před ním stál sargofág s klečící postavou zemřelého, ale byl zničen při požáru stejně jako nejkrásnější oltář kostela z červeného mramoru, darovaný Františkou z Meggau . Kruchta byla zřízena r. 1483. Varhany jsou moderní z poloviny osmdesátých let dvacátého století.
Kostel sv. Jana Křtitele
Ke kostelu přiléhají budovy bývalého minoritského kláštera a později přistavěného špitálu. Gotický kostel, na jehož místě stávala původně románská svatyně, vznikal postupně od začátku 13. století, v následujícím století byla postavena kaple sv. Mikuláše, jež bývá někdy označována za perlu vrcholné gotiky v jižních Čechách, a zahájena stavba kláštera. Původní bohatá gotická fresková výzdoba kostela, řadící se k nejvýznamnějším projevům českého nástěnného malířství z poloviny 14. století, byla v horní části hlavní lodi částečně porušena hvězdicovou klenbou z 15. století. Zajímavá architektura, bohatství nástěnných maleb, řada náhrobků, z nichž nejcennější je gotický náhrobek Magdaleny z Gleichenu (1492) z červeného mramoru a renesanční náhrobky pánů Špánovských z Lisova z první poloviny 17. století a raně barokní mobiliář kostela, vytvářejí z celého komplexu ojedinělou památku středoevropského významu. Kostel, který je ve správě jindřichohradeckého muzea, byl v nedávné době zpřístupněn, rovněž budova kláštera prošla rekonstrukcí. Kostel slouží jako koncertní síň, jižní boční loď kostela využívá muzeum k výstavním účelům.
Kostel sv. Kateřiny s františkánským klášterem a klášteříček
Roku 1478 založil Jindřich IV. kostel a vystavěl klášter a předal ho františkánům. Roku 1619 byli františkáni vyhnáni protestanty kostel zapálen. Znovu byl zřízen Vilémem Slavatou. Roku 1625 byla dostavěna na severní straně kostela kaple sv. Barbory, která vystupuje z budovy pětibokým závěrem stejně jako presbytář kostela (nástěnné malby v kapli jsou od Fr. Reše). Kaple přiléhá k východní chodbě kláštera, který byl dobudován r. 1644. K jižní straně lodi byly přistavěny dvě kaple rondelového typu – r. 1662 kaple sv. Antonína Paduánského a v letech 1674-1675 kaple sv. Porcinkule ( k ní se dodnes váže slavná jindřichohradecká pouť porcinkule, která se koná první neděli v srpnu). Kaple sv. Porcinkule je dál od zdi kostelní a je spojena s kostelem krátkou chodbičkou. Uvnitř je bohatě zdobena raně barokními štukovými pásy a malbami mariánského cyklu od G. Tencally. Roku 1682 sem byly přeneseny ostatky sv. Theodora. Roku 1672 byl vystavěn portikus na čtyřech toskánských sloupech. Hlavní oltář v lodi byl zhotoven v roce 1804. V sakristii jsou vyřezávané skříně kolem r. 1680 s obrazy františkánských světců. Před kostelem stojí kamenné barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Theodora, umístěné po stranách kříže, postavené r. 1738. Na severu přiléhá ke kostelu františkánský klášter – čtyřkřídlá jednopatrová budova kolem nádvoří. V přízemí je křížová chodba, původně otevřená do dvora půlkruhovými oblouky, r. 1735 byly zazděny do okna. Umělecky cenný je refektář, sklenutý valeně s lunetami, jejichž hrany jsou zdobeny štukovým ornamentem . Jsou zde dochována krásná rokoková kamna z r. 1780 od jindřichohradeckého mistra J. Hájka.
Přes ulici naproti klášteru byl spojen s kostelem krytou chodbou na arkádách „klášteříček“. Byl založen r. 1534 Annou z Münsterberka, vdovou po Jindřichovi IV. z Hradce, jako vdovské sídlo a špitál pro malomocné. Ten byl r. 1598 zrušen a „klášteříček“ se stal sídlem vdov. Kateřina z Montfortu dala postavit spojovací chodbu ke kostelu. Barokně byla budova upravena v letech 1750-1780, v roce 1801 vyhořela a r. 1849 ho vrchnost prodala městu a byl zde umístěn soud, později budova chátrala, v roce 2003 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce a pro potřeby soudu slouží opět.
Hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice
Projdeme-li od Masarykova náměstí ulicí Jarošovskou , uvidíme kostel Nejsvětější Trojice, který je obklopen dnes už zrušeným hřbitovem. Na tomto hřbitově, r. 1582 založeném a r. 1584 vysvěceném, si vystavěli hradečtí utrakvisté se souhlasem Adama II. z Hradce v letech 1590-94 kostel. Počátkem 17. století probíhaly velké boje mezi katolíky a utrakvisty v Jindřichově Hradci. Slavata přisoudil kostel sv. Trojice jezuitům. Roku 1619 ho direktoři přisoudili opět podobojím, ale po návratu jezuitů r. 1621 znovu připadl pod jejich patronát. Goticko-renesanční kostel je jednolodní s pětiboce uzavřeným presbytářem. Roku 1752 byl nově zaklenut, presbytář má klenbu v závěru s lunetami bez žeber
Kostel sv. Jakuba s černínskou hrobkou
Projdeme-li z Masarykova náměstí městskými sady dále na západ přes můstek na řece Nežárce a vydáme se vzhůru na návrší, dojdeme ke kostelu sv. Jakuba. Původně snad na tomto místě stávala pozorovací tvrz, později kostelík s věžičkou. Připomíná se r. 1518, kdy u něho byla zřízena křížová cesta o jedenácti zastaveních. V minulém století byla rozšířena na 14. zastavení. Vypráví se, že ze zámku sem vede tajná chodba a podle pověsti je v těchto chodbách skrytý poklad. Roku 1605 nechala Marie Maxmiliána Hohenzollernová, choť Jáchyma Oldřicha z Hradce , kostelík přestavět. Roku 1793 byl zrušen, a ve čtyřicátých letech 19. století sloužil za prachárnu. Roku 1856 byl stržen a na jeho místě vystavěn J. Kocábem, novogotický kostel (r. 1860 posvěcen). Pod ním byl vylámán sklep, který sloužil jako hrobka Černínů. Evžen Černín (1796-1868), který nechal novogotický kostel postavit, dal si z Vídně převést těla svých rodičů a dvou malých sester, sám zde byl pochován a po něm jeho nástupci. Poslední Černín sem byl uložen r. 1932 – JUDr.R.Černín.
Do lodi se vchází z průčelí síňkou pod věží. V tympanonu nad vchodem je Ukřižovaný s Pannou Marií a sv. Janem od Fr. Maliovského. Vchod do hrobky je pod severní stěnou kostela. Okolní park byl upraven lesmistrem Wachtlem v letech 1854-1856.
Pivovar a mlýn
Na hradbách mezi zámkem a nynějším muzeem byl postaven panský pivovar, přestavěný v polovině 16. století . V roce 1580 začal Adam II. z Hradce stavět pod Pluhovou baštou nový pivovar, který patřil k největším v Čechách. V letech 1831-1835 si jej pronajal otec Bedřicha Smetany, který v něm s celou rodinou bydlel. V místě, kde ústí stoka z Vajgaru do Nežárky, byl postaven mlýn U čtrnácti, nejstarší v Jindřichově Hradci.
Nad hlavním vchodem jsou ve zdi zasazeny dvě kamenné desky se znakem Jáchyma z Hradce a jeho manželky Anny z Rožmberka, s nápisem vztahujícím se k založení mlýna. Mlýn je součástí zámku a zakoupil jej Národní památkový ústav ČR. Mlýn byl vybudován r. 1551, přestavěný v roce 1888 na vodní elektrárnu, která byla ve své době první v Čechách. Instalaci turbíny a dynama (původní dynamo je umístěno v muzeu) provedl František Křižík. Vyráběný elektrický proud se využíval k osvětlení města (v celých Čechách to bylo v Jindřichově Hradci jako druhém městě hned po Praze). Po rekonstrukci bývalého mlýna je Křižíkova elektrárna od roku 2002 opět v provozu a podle stavu vody vyrábí 15 až 50 kWh. Skutečná i historická hodnota mlýna je srovnatelná s nejvýznamnějšími budovami ve městě. Prostory elektrárny byly v září 2003 poprvé představeny veřejnosti v rámci Dnů evropského dědictví a v roce 2004 absolvoval vůbec první návštěvnickou sezónu také zámecký mlýn. Návštěvníkům je zpřístupněno několik výstavních prostor, ve kterých byla znovu oživena tradice výroby ručně tkaných tapisérií a obří tapisérie jsou zde pravidelně vystavovány. Kromě tapisérií jsou sezónně k vidění např. řemeslné výrobky a rovněž zde probíhá řada kulturních akcí.
Nežárecká brána
Nežárecká brána – je podobně jako pozdější přilehlý bývalý jezuitský seminář – prvkem městského opevnění. Z původních tří městských bran se zachovala právě jen tato jediná, dříve též nazývaná Linecká. Původní středověká brána o dvou gotických patrech byla rozšířena při výstavbě přilehlé budovy semináře o další patro pozdně renesanční podoby s klíčovými střílnami a sedlovou střechou. Na počátku 19. století vznikl ještě nástavec trojúhelníkového štítku, do něhož byly umístěny ciferníky hodin. V roce 1879 byly v bráně instalovány věžní hodiny jindřichohradeckého hodináře Martina Rezka. Brána je na západní straně ozdobena kamenným reliéfem městského znaku v renesanční kartuši, vnitřní strana brány byla na konci 17. století opatřena malovanými erby Jana Jiřího Jáchyma Slavaty a jeho manželky Marie Markéty z Rappachu.
Bývalá jezuitská kolej , Národní muzeum fotografie, o.p.s.
Byla postavena v letech 1595-1605 nákladem Adama II. z Hradce a jeho manželky Kateřiny z Montfortu. Byli-li Adam a Jáchym z Hradce nábožensky snášenliví, změnil se poměr Adama II. k nekatolíkům především vlivem jeho německé manželky Kateřiny z Montfortu, která byla bigotní katolička. Na její přímluvu povolal v roce 1594 do Jindřichova Hradce jezuity. Tehdy bylo na hradbách zbouráno přes 20 domů a na jejich místě postaveny dva mohutné objekty, určené jezuitům – kolej a později protější seminář. Kolej byla postavena stavitelem Martinem Vlachem. Jižní, nejmohutnější křídlo, bylo zdobeno sgrafity, ostatní křídla budovy, seskupená kolem otevřeného dvora, byla nižší. Jihovýchodní roh koleje sousedí se západní částí lodi kostela sv. Maří Magdaleny. Zakladatele připomíná kamenná pětilistá růže, umístěná ve zdi na chodbě prvního poschodí.V roce 1773, když byl zrušen jezuitský řád, byla jindřichohradecká kolej rozpuštěna. Jezuité však ve městě zůstali, protože se domnívali, že budou moci dál učit na gymnáziu. V roce 1779 však byla kolej přeměněna na kasárna a byl v nich ubytován granátnický prapor. V současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce, při které byly v místnostech západního křídla sondami zjištěny malby dekorativního charakteru s takzvanými „černými dekory“. Sondy prokázaly ucelenou kompozici výzdoby v podobě černých dekorů rostlinného charakteru . K nejrozsáhlejšímu nálezu došlo při průzkumu mohutné klenby a stěn v prostoru refektáře. Jedná se zřejmě o ranně barokní malbu mimořádné výtvarné kvality. V zrestaurovaných prostorách je nyní umístěno muzeum fotografie.
Národní muzeum fotografie, o.p.s. Jindřichův Hradec sídlí v objektu jezuitské koleje v Jindřichově Hradci. Shromažďuje historické i současné fotografie, systematicky zpracovává a konzervuje českou fotografii. Pořádá výstavy fotografií jak českých, tak i světově známých fotografů. Je první institucí v ČR zabývající se výhradně médiem fotografie, chce integrovat dosavadní roztříštěné snahy a spojit všechny, kdo chtějí spolupracovat na zvýšení prestiže české fotografie a komu leží na srdci fotografické dědictví minulosti a jež zajímá osud pozůstalostí fotografů a sběratelů.
Langrův dům na náměstí Míru čp. 138 a 139
Má dvě popisná čísla, protože původně tu stály dva pozdně gotické domy, teprve později spojené a renesančně přestavěné. Současně byl přistavěn nárožní arkýř. Zatímco přední a zadní trakt domu je přibližně z let 1530-1540, nádvorní arkádová pavlač byla postavena o něco později. Do roku 1579 jsou datována sgrafita a výjevy ze Starého zákona, kterými se dům liší od okolních. Podle tradice je dům č. 139 jedním z nejstarších ve městě. Mezi jeho majitele patřila i vdova po Jáchymovi z Hradce Anna z Rožmberka, která se sem přestěhovala po manželově smrti v roce 1565. V roce 1586 spojil oba domy bohatý hradecký měšťan Čech z Kozmáčova. V domě čp. 138 je umístěna výstavní a prodejní umělecká galerie, konají se zde koncerty a komorní divadelní představení. Je zde umístěna internetová kavárna.
Stará radnice
Poprvé se připomíná r. 1493, kdy na ní byla vybudována věžička, na které umístil mistr Hanuš z Prahy nový orloj (údajně jde o tvůrce pražského staroměstského orloje). Začátkem 17. století proběhla její přestavba, při které zanikla ulička, kde bývaly krámky s chlebem – průchodu se dodnes říká „chlebnice“. Vzadu přiléhalo k radnici vězení (birdovna), vpředu byl obávaný pranýř. Při požáru města v květnu 1801 se obětí ohně stala i budova radnice, kterou bylo nutno znovu vystavět. V roce 1807 ji dokončil Josef Schaffer, známý jindřichohradecký stavitel, který začátkem 19. století zrekonstruoval a postavil mnoho městských domů. Dnes je stará radnice dvoupatrová budova s mansardovou střechou, nad průjezdem je městský znak v podobě, ve které ho v roce 1483 udělil Jindřichovu Hradci král Vladislav Jagellonský. Jako radnice sloužila budova do roku 1848. Pak byly městské úřady přestěhovány do protějšího domu 136/I, kde se říkalo Na váze (nad vchodem je opět kamenný malovaný městský znak) a na radnici bylo umístěno až do roku 1905 okresní hejtmanství. Než se sem znovu vrátil městský úřad, byl vnitřek radnice, především zasedací síň, upraven podle návrhu architekta Jana Kotěry. Po 2.světové válce přestala radnice sloužit svému původnímu účelu a teprve od roku 1991 jsou tu kanceláře odboru výstavby a územního plánování městského úřadu.
Sousoší Nejsvětější Trojice
Sousoší Nejsvětější Trojice (Nanebevzetí P. Marie) na Náměstí Míru pochází z let 1764-1766 a postavil je dačický sochař Matouš Strahovský. Dvacet metrů vysoký sloup je typickým produktem baroka, jeden z mnoha tzv. mariánských sloupů (morových), stavěných s podporou katolické církve na našich náměstích. Spodní část sousoší tvoří trojboký pilíř s výklenky, kde jsou umístěny sochy sv. Rosálie, sv. Anny s P. Marií a sv. Josefa s Ježíškem. Na volutách stojí sv. Prokop, sv. Jiří a sv. Vojtěch, nad nimi jsou sv. Hypolit, sv. Expeditu a sv. František Xaverský a ještě výš sv. Florian, sv. Jan Nepomucký a sv. Václav. Kolekci svatých završují archandělé, Michael, Gabriel a Rafael, hlavice nese postavy Boha otce a Boha syna, kteří drží korunu nad Pannou Marií. Duch svatý se vznáší ve svatozáři.
Rybník Vajgar
Vznikl na místě někdejších bažin při soutoku Hamerského potoka a Nežárky. První zmínka o rybníku a mostě mezi Malým a Velkým Vajgarem je z roku 1399, kdy Heřman a Jan ml. z Hradce založil špitál sv. Alžběty. Vajgaru se dříve říkalo Velký, Městský nebo Hradní rybník, jméno Vajgar ( z něm. Weiher) dostal až koncem 17. století. Náležel vrchnosti a bez jejího svolení se tu nesmělo nic podnikat. Dnešní kamenný most byl vystavěn v roce 1830. Ostrov je umělý, vybudovaný v letech 1858-1860. Tehdy byly kruté zimy a led dosáhl velké síly. Na zimu, po slovení, natloukli do dna rybníku v místech budoucího ostrova dubové kůly na způsob ohrady a když rybník opět napuštěný zamrzl, vozili panskými potahy v saních zem do ohrady, až nasypali ostrov. Byl hned osázen stromy a keři, jejichž kořeny zajišťují ostrovu soudržnost. V místech, kde byl ostrov nasypán byla 2-3 metrová hloubka.
Střelnice
V těchto místech probíhal kdysi parkán (tj. prostor mezi dvojím opevněním, či mezi opevněním a příkopem), kde pořádali svá cvičení jindřichohradečtí ostrostřelci. Po nich – Na střelnici – dostal jméno pozdější hostinec. Když byla v roce 1822 zbořena blízká městská brána, zvaná Pražská nebo Novoměstská, vybudoval tu stavitel Josef Schaffer nový dům o dvou poschodích. Zásluhou jindřichohradeckého vlastence MUDr. Josefa Procházky tu vznikl v roce 1843 ochotnický soubor, na jehož činnost později navázal známý městský divadelní spolek Jablonský. V roce 1846 se Střelnice stala dějištěm prvního českého plesu Národní besedy. Střelnice byla přestavována v letech 1881, 1891 a 1923, kdy už patřila jindřichohradeckému Sokolu. V roce 1928 byl v linii parkánu přistavěn do dvora kinosál. Tak jako v minulosti, je i dnes Střelnice střediskem kulturního a společenského života města.
Landfrasova tiskárna
Tuto budovu na Balbínově náměstí nechal pro svou tiskárnu přestavět Alois Landfras. Empírový vzhled, který se zachoval dodnes, dal budově její stavitel Josef Schaffer v roce 1827. Tehdy k původnímu domu přistavěl patro s portikem a balkónem. Landfrasové byli tiskařská rodina, původně jindřichohradečtí koželuzi, kteří se přestěhovali do Příbrami a odtud koncem 18. století zpět do Jindřichova Hradce. Členové rodiny spoluvytvářeli městské kulturní povědomí a patřili do galerie obrozeneckých měšťanů. Vydávali především nebeklíče, kalendáře a sbírky povídek. Nejvýznamnější z nich Alois Landfras, byl v letech 1850 – 1861 starostou města. Z tiskárny více než sto let proudily ke svým čtenářům tisíce svazečků knížek lidového čtení , jarmarečních a pouťových písní, modliteb a modlitebních knih i regionálních novin.
Muzeum Jindřichohradecka
Muzeum, které sídlí v renesanční budově bývalého jezuitského semináře, vzniklo v Jindřichově Hradci již v roce 1882 a patří tedy k nejstarším regionálním muzeím v Čechách. Za dobu své existence vytvořilo bohatý sbírkový fond, z něhož jsou dnes návštěvníkům ve výstavních sálech představovány významné archeologické nálezy, velmi vzácná kolekce gotických plastik, doklady cechovní a řemeslné výroby, část sbírky obrazů a nábytku a nová expozice měšťanské a lidové kultury.
Poutavá je rovněž expozice terčových zbraní a městského ostrostřeleckého sboru s nevšední kolekcí ručně malovaných terčů, znalci ocení zajímavou expozici knižní kultury. Pozornosti návštěvníků jistě neunikne ani Síň Emy Destinnové, expozice věnovaná nejvýznamnější české operní pěvkyni, která po skončení své skvělé pěvecké kariéry v newyorské Metropolitní opeře žila ve svém zámku v nedaleké Stráži nad Nežárkou. Ojedinělou expozici tvoří dochovaný interiér bývalé lékárny U Panny Marie Pomocné z konce 18. století.
Nejznámějším exponátem jindřichohradeckého muzea jsou však bezesporu proslulé Krýzovy jesličky, největší mechanický lidový betlém na světě, zapsaný v Guinessově knize rekordů. V bývalé kapli sv. Víta, nejmladší části budovy z roku 1642, pořádá muzeum výtvarné výstavy, výstavy z vlastních sbírek i odborné výstavy zaměřené na regionální historii, národopis a pod.
Galerie osobností
Na Jindřichohradecku v průběhu staletí žila a působila celá řada významných osobností české historie, kultury, politiky i vědy. Patřili mezi ně v první řadě příslušníci vládnoucích hradeckých rodů, ať už to byli páni z Hradce, Slavatové nebo Černínové, kteří dosahovali ve společenské a politické hierarchii Českého království velmi čestných míst, úzké vazby s představiteli rakouské monarchie přivedly do Jindřichova Hradce řadu českých králů a císařů římské říše. Byl mezi nimi Ferdinand I., Leopold I. (jeho vychovatelkou byla manželka Jáchyma Oldřicha Slavaty), Karel IV., Marie Terezie, Josef II. (traduje se, že v domě č. 133/III byl nepoznán v r. 1765 pohoštěn mlékem). Město navštívili i oba prezidenti první Československé republiky - T. G. Masaryk a E. Beneš. S dějinami města je spojen také pobyt nebo působení význačných osobností kulturních dějin. Lze uvést např. V. Michnu z Otradovic, barokního skladatele , v Jindřichově Hradci navštěvoval někdy ve 40. letech 14. století školu při minoritském klášteře sv. Jana Křtitele Tomáš ze Štítného (asi 1333-1409), jeden z předchůdců Husových. V díle tohoto laického náboženského myslitele vyvrcholila česká nábožensky orientovaná próza 14. století. V Jindřichově Hradci hostoval J. K. Tyl, působili zdebratří Čapkové , nocoval zde hudební skladatel Liszt a K. H. Borovský na cestě do Brixenu.
V rozvoji vzdělanosti a kulturního života regionu sehrávala v 17. a 18. století rozhodující roli činnost koleje Tovaryšstva Ježíšova v Jindřichově Hradci. Na jezuitském gymnáziu působila řada významných pedagogů, z nichž největší proslulosti dosáhl Bohuslav Balbín (1621-1688), známý historik, autor vlastivědné encyklopedie Českého království a také český vlastenec, jehož Obrana jazyka slovanského, zvláště českého se stala později jakýmsi "odrazovým můstkem" českého národního obrození.
Z mnoha dalších pedagogů působících na jindřichohradeckém jezuitském gymnáziu je znám také Matěj Václav Šteyer (1630-1692), jenž spolupracoval na překladu Svatováclavské bible, inicioval založení Dědictví svatováclavského, které vydávalo české knihy. Proslul však více jako autor nejvýznamnější barokní sbírky českého katolického duchovního zpěvu, Českého kancionálu (někdy též zvaného Svatováclavský).
Jedním z žáků jezuitské koleje, později předním členem jindřichohradeckého literátského bratrstva byl varhaník, učitel zpěvu a hudby, básník a zejména hudební skladatel Adam Václav Michna z Otradovic. Tento jindřichohradecký měšťan, majitel šenku, proslul zejména jako autor téměř dvou set písní, z nichž většinu vydal ve sbírkách Česká marianská muzika (1647), Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661), které představují vysokou kvalitu české barokní duchovní písně a jsou výrazným projevem vyspělé měšťanské kultury v 17. století.
Na zámku Červená Lhota a v blízkém Novém dvoře strávil na sklonku 18. století závěr svého života plodný a svého času nejuznávanější hudební skladatel (přes 40 oper, několik oratorií, mší a kantát, více než 120 symfonií několik desítek menších koncertů, serenád a komorních skladeb) a zakladatel německé komické opery Karel Ditters z Dittersdorfu. Zemřel roku 1799 a je pochován v nedaleké Deštné.
Naprosto nejznámějším a také nejvýznamnějším z jindřichohradeckých studentů je syn černínského sládka, později zakladatel české opery Bedřich Smetana. Mladý Smetana tu zpíval na kůru farního kostela a hře na klavír ho učil František Ikavec.
Město bylo na hudební pedagogy, skladatele a dobré muzikanty bohaté. Kromě již jmenovaného F. Ikavce působil v Jindřichově Hradci Jan Evangelista Kypta, skladatel duchovní i taneční hudby, dále ředitel kůru, kapelník a skladatel František Vacek, Jan Baumruk, absolvent vídeňské konzervatoře, Kamil Voborský, žák Antonína Dvořáka, skladatel a ředitel kůru, Vilém Pojman, učitel dalšího významného českého hudebního skladatele Vítězslava Nováka, jenž v Jindřichově Hradci navštěvoval gymnázium. V Jindřichově Hradci pracoval i výrobce hudebních nástrojů, hlavně klavírů, Martin Kratochvíl, který také sestrojil nový druh nástroje, tzv. "coelison" (nebezvuk) ve tvaru vztyčeného pyramidového klavíru.
K zajímavostem tohoto období také patří epizoda z prosince 1851, kdy v hradeckém hotelu U zlaté husy přenocoval na své nedobrovolné pouti do brixenského vyhnanství významný český novinář, satirik a také politik Karel Havlíček Borovský, kterého si občané Jindřichohradecka v roce 1848 vybrali jako svého kandidáta do parlamentu. Na cestě, kterou Havlíček vtipně vylíčil ve svých Tyrolských elegiích, ho doprovázel jindřichohradecký rodák ve službách rakouské policie, komisař Dedera.
Na konci 19. a počátku 20. století působila na Jindřichohradecku také řada významných politiků. Z nich vynikl zejména jindřichohradecký advokát Jan Slavík, rodák z blízkého Nového Etynku (Nová Včelnice), který jako poslanec říšské rady přednesl v rakouském parlamentu první návrh zákona o všeobecném volebním právu, jindřichohradecký rodák Antonín Rezek, jenž byl v roce 1900 jmenován ministrem rakousko-uherské vlády a František Staněk ze Strmilova, který stál v čele Českého klubu v říšské radě a po vzniku samostatného Československa se stal ministrem několika vlád. Úzký vztah k regionu měl rovněž následník rakouského trůnu František Ferdinad d´Este, jenž vlastnil zámek a panství v Chlumu od Třeboně, odkud se v roce 1914 vypravil na osudnou cestu do Sarajeva. V Jindřichově Hradci zahájil svou dráhu architekta Josef Zítek, který v 60. letech působil v černínských službách a jenž tu realizoval svůj první projekt - výletní restauraci Rudolfov, kde o šedesát let později psal Karel Čapek svůj román Krakatit. Jako inspiraci pro své malířské dílo si okolní přírodu vybral Antonín Chittussi, přímo v Jindřichově Hradci se narodil malíř, grafik a pedagog Hanuš Schwaiger. V roce 1900 se v nedaleké Lásenici narodil zakladatel československé reportážní fotografie Karel Hájek a v Jindřichově Hradci začínal proslulý pražský fotograf Jan F. Langhans. Z umělců spjatých s jihovýchodními Čechami vynikla nejvíce nejslavnější česká operní pěvkyně Ema Destinová. Tato primadona berlínské Dvorní opery, Královské opery v Londýně, newyorské Metropolitní opery a také čestná členka pražského Národního divadla si jako svůj domov zvolila zámek ve Stráži nad Nežárkou, kde žila od roku 1914 až do své smrti v roce 1930. Její osobnost a umělecký odkaz dnes připomíná expozice jindřichohradeckého muzea.
Články ze stránek města J.Hradce
